Nadává manželka že se stále vrtáš v autech a pak zmizíš na měsíc do
Afriky?

Manželka tomu fandí.



Jen aby, vzpomínám si, jak jsem kdysi jel někam do tramtárie, můj parťák šel vysypat koš a u popelnic měl nachystaný batoh a doma na kredenci lístek. Ženě nic říct nemohl, protože by ho nepustila.

Tak to naštěstí není můj případ. Já tyhle věci dělal už když jsme se
poznali. Kdyby tomu nefandila, tak dnes přirozeně není mojí manželkou. Bez toho by to nešlo.



Jaké je vlastně tvé zaměstnání?

To co tady vidíš. Připravuju auto na Dakar. Dá se říct, že jsem závodník z
profese. To co dělám je reklamně-závodní činnost, podobně jako hokejista nebo
fotbalista. Ti na to ale mají své managery, nebo se o ně starají agentury. Já si
všechno dělám sám. Takže jsem i mechanik. V dílně auto po závodě demontujeme a
opravujeme. Takže tři v jednom, reklama, mechaničina a závodní činnost. Většinu
času trávím tady, strašně mě to baví. Neumím si představit, že bych chodil do
práce jen kvůli penězům.



Jde kombinovat tolik práce s rodinou?

To víš že jde. Rodina je u mě číslo jedna. Číslo dvě je tahle dílna.



Tomáši, od kdy závodíš?

Závodím od roku 92.



Pamatuješ si, kdy jsi seděl poprvé za volantem?

To bylo v Zetoru 25, sváželi jsme slámu, bylo mi asi dvanáct let. Strašně se
mi to líbilo, ale pak přišla dlouhá pauza. Ten traktor jel rychlostí asi tři
kilometry v hodině, byl tam tehdy ruční plyn, prostě paráda. Do dneška si to
pamatuji.



Já seděl za volantem traktoru poprvé před dvěma lety a taky jsem byl unešený.
Hrál jsem si s joystickem na ovládání nakladače a převážel palety a balíky sena.
Tak pracovitý, jako tehdy, jsem asi v životě nebyl. Kdy jsi seděl poprvé za
volantem Tatrovky?

Myslím, že v roce 91 v osmsetpětce, známé "kačeně". Tu jsem si koupil,
abychom mohli závodit na trialu.



Kromě Dakaru se účastníš i jiných soutěží?

V průběhu dvou let jsem jel dvakrát Rallye Maroko, jezdil jsem i do Polska
na terénní soutěže v blátě. Uvidíme, jestli někam pojedeme letos, protože termín
marocké rallye se změnil z května na září.



Je pro tebe někdo z těch zahraničních konkurentů výrazná osobnost?

Určitě Čagin. Je to můj ročník, možná i proto mám k němu blíž. Jinak jsou ti
Rusové podšívky. Ale obdivuju jejich nasazení a to, co z těch tepláků, ve
kterých tam přijeli poprvé, vybudovali.



Vadily ti změny na trati pár dní před startem?

To bylo kvůli bezpečnosti. Já jsem na vlastní kůži zažil to slavné přepadení
Tatrovek v Mali v roce 1998.



O co tam tehdy šlo?

Chtěli nám vzít auto. Byli jsme nakonec rádi, že nám nevzali i životy, že
nás nezastřelili. Jeli jsme dvě auta za sebou. Zastavili nás s kalašnikovama,
prostříleli pneumatiku a vytáhli z auta. Možná jsi něco podobného zažil. V tu
chvíli děláš nouplísáka: "no please, no please". Odvedli nás za dunu a nechali
tam. Bylo to nečekané a hodně emotivní. Jedno auto odvezli a to druhé tam s
prostřelenou pneumatikou zůstalo. Opravili jsme ho a dojelo na třetím místě.



Jak na to dnes vzpomínáš?

S hrůzou, kamaráde, s hrůzou. Bojím se, že by se to někdy mohlo opakovat.




Pokud ano, určitě už ne tobě. To je prostý statistický odhad. Pro podobné
situace jsem si vypracoval teorii "vlastní bomby". Bojí-li se někdo letět
letadlem z důvodu, že by v něm mohla být bomba, ať si na palubu vezme bombu
vlastní, protože statistický předpoklad toho, že by na palubě jednoho letadla
mohly být dvě různé bomby se prakticky rovná nule.

Díky, už jsem klidnější... Shodou okolností jsem člověk který nemá rád
zbraně. Nebyl jsem ani na vojně, dal jsem přednost civilce.



Tatrovek v západní Africe jezdí spousta, třeba časem potkáš i tu ukradenou.
Thiam Abdou, Senegálec, který startoval s jednou z těch čtyřech nádherných
buggyn, má taky Tatrovku.

Jo, tu černou. Ta jela Dakar v roce 1986.



Tomáši, co si myslíš o těch vážných bouračkách, které se letos staly?

To má nejspíše souvislost s dnešním zrychleným světem. Všichni jsme někam
tlačení a zapomínáme přitom na přírodní zákony. Nemalou roli hraje skutečnost,
že většina závodníků jede Dakar bez toho, že by nějak trénovali. Vyjde ti to
jednou, podruhé, ale nikde není napsané, že to vyjde i potřetí. Sedíš
přikurtovaný v autě, na hlavě přílbu, navigátor ti čte "doprava, doleva", je to
příjemnej pocit. Pak nečekaně přijde něco, co je prostě velké a rozhodí tě to
jako Čagina. Motorkáři navíc nejsou v případě nehody chránění plechem jako my.
Organizátoři dnes kladou velký důraz na bezpečnost, což se mi líbí. V obcích
musíme jet třicet, dávat pozor na zvířata, máme GPS, prostě paráda. Zažil jsem
doby, kdy se jezdilo po vesnici stovkou, vyhýbal ses kravám a kolem tebe děti.
Možná by se závodníci měli i nějak školit, aby získali cit. Na trati musíš
neustále předvídat, co se může stát.



Jenomže ambice tě pudí vpřed natolik, že je nemusíš ukočírovat.

Ale nevrátit se zpět domů je blbost. I když se nám to může taky stát. Taky
jsem boural. Musíš jet s rozumem. Karel Loprais, jezdí tak, že tam nikdy nedává
sto procent. Což je dobře. Zažil jsem s ním nejeden Dakar. Když jsem s ním jel
svou první rychlostní zkoušku v Africe, tak jsem se bál. Potom jsem mu začal
důvěřovat, pomohl mi i Radek Stachura a pak to už bylo dobrý. Ale kdybych měl
jet dnes jako spolujezdec s někým jiným, tak se bojím. Jako spolujezdec se
strašně bojím.



Jako řidič se taky někdy bojíš?

Taky, třeba když byla etapa na které se dalo jet stopadesát. Byla tam taková
ta šotolinová rovina, pak zatáčky, trať vedla jakýmsi násypem a byla velmi
rychlá. Dalo se na ní jet ještě více, ale právě v tom je to zrádné. Nemám rychlé
tratě rád, jedeš plný plyn a hledáš tam adhezi, to nemám natrénované. Hodíš to
do smyku a nevíš jak se ta zatáčka utahuje, jaký je tam sklon, protože tam
nevidíš. Takže mám raději technické úseky.



Vyhovuje ti některý povrch?

Vadí mi bahno. Kamení i písek jsou v pohodě. Snažím se užívat si to.



Proč u tebe v kabině sedí další dva? Jeden z nich vaří kafe?

Jeden je navigátor a druhý je mechanik, který sleduje všechny budíky a
dohušťuje pneumatiky. V některých posádkách to zvládá jen jeden, ale je toho na
něj dost. Taky v tom hraje roli i jiná praktická stránka. Obě místa jsou na
prodej a já se je snažím obsadit.



Na prodej? Co si pod tím mám představit?

Když budeš chtít jet, můžeme se spolu domluvit. Máš k dispozici reklamní
plochu na voze, na kterou si seženeš své partnery.



No jo, ale jakou roli potom na trati hraje souhra pilota s navigátorem?

Velkou, musí se to samozřejmě naučit. Je to otázka tréninku někde na
Slovensku, v Čechách, nebo můžeme zajet na trénink i do Maroka. Navigátor musí
odjet nějakou etapu třeba v tom Maroku. A musí do toho být magor, jako ty do
lítání. Většinou to jsou lidé, kteří mají finanční možnosti, mají přístup k
reklamním partnerům a hlavně k tomu mají vztah. Samozřejmě nevezmu člověka,
který je sice supemanager, ale vidím, že na trati neobstojí. Na Dakaru se totiž
moc nevyspíš, moc se nemyješ.



Navíc pokud ti bude blbě hlásit, tak tam budeš kroužit dodnes. Používáte při
navigaci nějaké obecné ustálené výrazy?

V podstatě ano. Dříve mě navigoval André de Azevedo v angličtině a zvykl
jsem si na to. Pak mě navigoval Vojta Morávek v češtině, to bylo super, musí se
to naladit. Sám jsem tři roky navigoval, dvakrát Karlovi Lopraisovi a jednou
Bédovi Sklenovskému. Kdyby mi to někdo promítal na přední sklo jako ve stíhačce,
tak bych to možná zvládl sám... Obdivuju v tomhle motorkáře. Navigujou, řídí a
ještě musí kroutit roadbookem. Proto možná jsou i ty jejich smrťáky.



Kde se vzalo spojení Azevedo a Tatra?

Když jsme se po tom přepadení na Dakaru vrátili, tak jsem chtěl sedět za
volantem a řídit. V tom týmu s Karlem Lopraisem, Bédou Sklenovským a Milanem
Kořeným to v podstatě nešlo. Bylo málo aut a hodně řidičů. Tak jsem rozběhl
vlastní aktivity a sehnal auto s tím, že pojedu sám na sebe. Začal jsem prodávat
místo, nabídl jsem ho po světě a s Andrém jsme se domluvili. Jediná, a to
základní, podmínka byla, že se pojede na jeho jméno. Moje zase byla, že já budu
řídit. Přece nebudu doma stavět auto a všechno chystat, aby s ním jel někdo jiný
a já ho navigoval. To bych mohl zůstat v Tatře. Jenže já měl ambice řídit, já
chtěl za kolečko, užít si to. André s tím souhlasil, ale samozřejmě se mu to
nelíbilo. Tak jsme spolu jeli Dakar 1999, 2000, 2001, 2002, 2003 a 2004.

Těch šest Dakarů jsem měl obsazené Azevedem. V roce 2004 jsem Andrému říkal, že
chci postavit druhé auto, jestli na tom má zájem spolupracovat. Říkal že ne, že
už má své. Tak jsem si postavil auto sám, chtěl jsem, aby to bylo pod Tomečkem a
ne cizím jménem. A to jsou ta auta, které dnes můžeš vidět. Je to stejný typ,
ale každý máme své partnery. Pamatuju si doby kdy to s partnery bylo těžké.
Neměl jsi ani na barvu, na kotouče, na věci okolo, o startovném se vůbec
nebavím. Všichni se nám smáli, že jsme amatéři, že jsme mechanici a ne
závodníci. Celou přípravu si děláme sami v rozumných nákladech, stále hlídám,
aby jsme to ufinancovali. Před rokem jsme vyslali na rallye dvě závodní a jedno
doprovodné auto. V budoucnu možná přibude další doprovodné auto, to je ta kabina
za mnou.



Cestu, kterou jsi se vydal, si užíváš, nebo cítíš jako závaží fakt, že si
musíš všechno obstarávat sám?

Náš tým má tři čtyři lidi. Auta připravujeme celý rok. Když pak někdo
přinese nějaký kredit, a v rallye to nejsou malé peníze, to se pak dá udělat
ledacos. Máš vidět to nasazení, to jde zorganizovat všechno. Ale bez peněz to
nejde. Takže cítím jako handicap vůči továrním týmům to, že nemáme stejné zázení
jako oni.. Ale jsem rád, že to dokážeme i s tím, co máme a že jsme letos dojeli.
Jsme hrdí na Tatru, na to že jde o český výrobek. Ve světě se takový přístup moc
nenosí, tam musíš být první, musíš dělat rozhovory, musíš být viděn v televizi,
musíš být všude.



Kdyby se tedy naskytla příležitost jet v jiné stáji s vozem jiné značky,
uvažoval bys o tom?

Pokud by to nebyla Tatra, tak to nemá smysl. Myslím, že ani kdyby to byl
Land Rover. Bydlím šest kilometrů od Tatrovky, to bych se lidem nemohl podívat
do očí. A nejen kvůli tomu. Já to tak prostě cítím. I noví majitelé Tatry k tomu
mají jiný vztah než předešlí a líbí se jim to. To se taky ve světě nenosí. I
kdyby přišel Kamaz nebo Man, fakt, zodpovědně říkám ne.



Jaký je André de Azevedo?

Rozhodně dobrý závodník, výborný pilot. Více využívá potenciálu vozu, moc ho
nešetří. Byl jsem překvapený, že na čem jsme se spolu domluvili, to fungovalo na
sto procent. Na takovou spolehlivost v Čechách člověk nebyl zvyklý. Upřímně
řečeno jsem zpočátku čekal nějaký průšvih, nějakou botu, ale byl jsem příjemně
překvapený. Do dneška to tak funguje, máme se v Brazílii co učit...

No to je dobré, ve Španělsku a vlastně v celé Latinské Americe funguje pravidlo
3M, to znamená momento, más tarde, maňana. Tedy chvilinku, později, zítra...

Jsme s Andrém kamarádi, znají se i rodiny. V Brazílii jsem ale zatím nebyl, není
při tom shonu čas cestovat.



Odkud je André?

Ze Sao Paula.

To je vedle Johannesburgu statisticky nejnebezpečnější velkoměsto na světě. To
musí jezdit po městě s obrněnou Tatrovkou.

Mercedesem. Na jízdu v těch uličkách je Tatra asi moc velká. André v Brazílii s
tím Mercedesem jezdí i nějaké rallye.



S takovým tím mlíkařským autem, která byla k vidění na Dakaru?

Jo, něco takovýho. Ale tyhle se vyrábějí jenom v Brazílii, v Evropě je
neuvidíš.



Jaké má Tomáš Tomeček ambice na Dakaru?

Jednou bych to rád vyhrál, samozřejmě. Ta ješitnost k tomu patří. Taky bych
rád pro někoho na Dakaru vozil věci, kola, náhradní díly. Díky Azevedovi jsem se
dostal k motorkářům, tak chci spolupracovat s nima. André sám na motorce jezdil,
teď tam měl bráchu. Motorky potřebují servis a potřebují vozit i díly. Závodní
kamiony jsou pro to ideální. A závodit s kamionem je luxus.



Dokážeš si, Tomáši, užít Afriku z kabiny závodního náklaďáku?

Nevidíš vůbec nic. Ani po závodě jsem tam nikdy nezůstal.



A jel bys tam někdy mimo závod na dovolenou?

Určitě. Ale ještě jsem nebyl.



Jak tě domorodci zatím vítají? Kamením?

Hází, to víš že jo. Musím hodně blikat a hodně mávat a pak možná nehodí.
Nejvíc hází v Mauretánii. Kolikrát mávají, ale v druhé ruce už mají nabito,
kaďoši (kadó=dárek). Myslím, že v tom není zloba, spíše je to dětská hra.



Které jsou tvé plusy a nedostatky v porovnání s konkurenty?

Chci si všechno udělat sám. I všechno spravit. To je zároveň plus i mínus.
Jsem tím na jednu stranu svázaný. Taky neničím auto, jako druzí. Správný závoďák
se totiž má po projetí cílem rozpadnout. Možná, že je nevýhoda, že nejsem moc
společenský, není se mnou tolik sranda jako s jinými. Jsem pořád zahrabaný tady
v té dílně. Pár lidí to moje bručounství dráždí, myslí si, že jsem kakabus. Já
se to ale jenom snažím dělat nezávisle na ostatních lidech. To je určitě
nevýhoda, člověk má být komunikativní.



A co André?

Určitě je ve výhodě, že si auto nechá připravit. Výhodou je i taková jeho
lehkost bytí. V těch jihoameričanech to prostě je. Je žoviální, přátelský. Já
jsem proti němu svázaný.



Má i záporné vlastnosti?

Má, vymýšlí spoustu nesmyslů, které se pak snaží realizovat. Mě pak stojí
velké úsilí ho přesvědčit, že to fakt nejde, a to on nemá rád. Taky se svým
týmem komunikuje jenom portugalsky a to plodí nedorozumění.



Spolu se bavíte jak?

Anglicky, portugalsky umím leda tak obrigado (děkuji).



Tak já tě naučím nadávat, to je základ. Jaký byl tvůj první Dakar.

Bezesporu výborný, protože jsme ho vyhráli. To bylo s Lopraisem a Stachurou.
Vyhráli jsme tehdy i maratónské etapy, to byla zvlášť kategorie.



Ten pohár máš pořád? Nechceš ho prodat?

To se prodává?



Třeba Lukáš Polert prodal olympijskou medaili a nakoupil za to narkomanům
jehly. Spousta lidí to nikdy nepochopila a dodnes mu to vyčítají.

Fakt? Tak to je dobrej nápad.



Čím jsi chtěl být jako kluk?

Chtěl jsem řídit kamion.



A nějakého kladného hrdinu si měl?

To byl Bud Spencer a Terence Hill, Šimon a Matouš. Zrovna tak vypadá André
de Azevedo, modré oči a kudrnaté vlasy. Když jsem ho viděl poprvé, tak mě to
hned napadlo.



Na Šimona jsi moc hubený.

Já měl tyhle filmy rád.



Sportuješ?

Dělal jsem basket.



To se alespoň zapotíš, já se věnuju samým sedavým zábavám, sedím v kajaku,
sedím na padáku, v autě, v letadle. Máš pocit, že by ti Dakar něco vzal?

Možná trochu zdraví, jinak snad nic. Nedělat to, co dělám, možná bych měl
nějakou firmu, která by mě a rodinu zabezpečila. Možná by vydělávala tolik,
abych nebyl závislý na partnerech.



Na rozdíl od jiných sportů můžeš Dakar jezdit i jako dědek. Podívej se na
Šugawaru, jak mu to v jeho věku jede. Co budeš jednou v závodnickém důchodu
dělat ty?

Možná budu mít nějakou autoškolu, nebo něco podobného, nevím.



Co se ti mihne hlavou na rampě u Lac Rose?

Radost a pocit dobře odvedené práce. Ale jede se dál. Dojedeš a najednou je
prázdno. Žádné oslavy, nic. V tomhle je to rok od roku horší.



Máš nějaké koníčky?

Práci. Já to nerozděluju, pro mě je práce koníčkem, nestarám se o politiku a
nechodím na ryby. Rád bych ale někdy cestoval po Africe, autem.



Tak to jedu s tebou. Máš životní motto?

Ve zdraví se vrátit zpátky domů.