Jmenuji se Lukáš, studuji psychologii na Palackého univerzitě v Olomouci. Léto 2011 jsem strávil v přímořském rumunském městě Constanţa na studentské AIESEC stáži (http://www.growedu.ro/; http://olomouc.aiesec.cz/).

Cílem projektu, na kterém jsem pracoval, bylo rozvinout schopnosti a dovednosti rumunských středoškoláků. Na projektu se mnou pracovalo ještě dalších sedm stážistů, vysokoškolských studentů – Angličan, Indonésan, Polka, Bulharka, dvě holky z Ázerbájdžánu a shodou okolností také jedna Češka ze Žamberka. Prezentovali jsme kulturu vlastních zemí, v mém případě Valašské království.

Začátek mé cesty do Rumunska nebyl slavný. Měl jsem v plánu jet nočním autobusem linky Praha – Bucuresti. Ten ovšem do Brna (čili do první zastávky) přijel s tříhodinovým zpožděním a rumunským řidičem, který neuměl anglicky. Navzdory mé platné a řádně zakoupené jízdence měl u mého jména uvedené chybné cílové město. Nebylo možné se s ním domluvit, a tak jsem odjel na stáž o pár dní později, vlakem. Naštěstí mé zdržení nezpůsobilo organizátorům projektu větší problém.

Rumunsko je opravdu chudá země, i Maďarsko se mi oproti němu zdá moderní a čisté. Constanţa patří k těm oprýskaným městům, kterým vládne paneláková šeď. To mi však nevadilo. Bydlel jsem na univerzitních kolejích vzdálených pouze 5 minut pěší chůze od pobřeží, což bylo super. Chodil jsem plavat a opalovat se na pláž.

Univerzitní koleje byly nevalné kvality, navíc mí spolubydlící (Angličan a dva Indonésané) nedodržovali pořádek. Organizátoři projektu nám sice zajistili ubytování, ale přístup do kolejní kuchyňky a hlavně ledničky (bylo přes třicet stupňů) už nikoliv. Klíč od kuchyňky jsme získali až po týdnu díky seznámení se a vypití pár štamprlí valašské slivovice s místním studentem Silviem. Svoji osobní ledničku pro nás dokonce vyklidila Silviova kamarádka Raluca. Po deseti dnech jsme si tedy konečně mohli koupit mléko, sýry, uvařit čaj a začít normálně snídat.

Práce na projektu mohla být z rumunské strany lépe organizovaná, účastníci byli ovšem zlatí a měli zájem se něco nového dozvědět. Přakvapilo mě, jak moc k nám cizincům byli Rumuni vstřícní a přátelští. Přátelštější než krajané v ČR!

Přežít v Rumunsku mi většinou pomohli studenti ze stejných kolejí jako já. Zvlášť, když jsem jim pověděl o Valašském království a obdaroval je valašskými pasy a pohlednicemi. Překvapilo mě, kolik zahraničních studentů na místní Univerzitě (Universitatea Ovidius din Constanţa) studuje medicínu. Seznámil jsem se tak s Indy, Íráncem, Kameruncem a dvěma kluky z Nigérie. Někteří z nich jsou nyní také vlastníci valašského pasu!

Prezentace Valašského království a české kultury měla úspěch. Měli jsme s Češkou Bárou (tak jako ostatní) vlastní stánek na pobřeží Mamaia, kde jsem příchozím např. předváděl velikonoční šmigrustování s pomlázkou apod. Pohlednice i nálepky se návštěvníkům líbily. Skoro všechny jsme rozdali. Rumuni za to byli hodně vděční. Zbytek jsem přenechal mému kamarádovi Indovi Manojovi. Je to sběratel suvenýrů. Jeho kolejní pokoj zdobí krásné věci ze zemí jako je Indie, Indonésie, Polsko, Nizozemí, Francie a nyní také Valašské království.

Rumunsko má své kouzlo. Během mého pobytu jsem měl také možnost navštívit jiná místa, např. Braşov, Bran nebo Bucuresti, kde jsem přestupoval na vlakovém nádraží. Přes všechny útrapy jsem rád, že jsem se vydal na studentskou rozvojovou stáž AIESEC. Ještě teď před sebou vidím nádhernou horskou krajinu. Stále cítím písek pod nohama a šumění moře. Slyším romskou hudbu manele, která v noci ve čtvrti u kolejí hlasitě hrála. Odnesl jsem si s sebou spoustu zážitků. Pokud se chcete o Rumunsku či čemkoliv jiném dozvědět víc, můžete mi napsat na: lukas.kubicny@gmail.com.

Lukáš Kubičný

Foto 1: Zahraniční stážisté a organizátoři projektu po slavnostním zahájení
Foto 2: Já s rumunskými středoškoláky
Foto 3: Město Braşov
Foto 4: S kamarády v Costinesti
Foto 5: Na ulici, Constanţa

Fotogalerie článku:
Jak jsem šířil slávu Valašského království v Rumunsku