O víkendu u nás v Beskydech proběhl pravděpodobně nejtvrdší horský maraton v republice. Tentokrát se statutem Mistrovství ČR. Počtem 2600 přihlášených účastníků se řadí k nejmasovějším akcím a potvrzuje, jaké oblibě se trail maratony v dnešní době těší. O tom mě také přesvědčilo to, že už měsíce dopředu jsem potkával na kopcích při svém tréninku spoustu lidí, kteří trénovali pravděpodobně přesně na tuto akci.

Protože jsem začal poctivě trénovat až na příští ročník B7 a předpokládal jsem, že tento půjdu jen v rámci přípravy, přihlásil jsem se s svým parťákem z minula, Tomášem. Teamový kolega Zbyněk Cypra se do boje pustil s dobře připraveným Honzou Kotykem a já je měl za favority. Ostatní naše týmy byly přihlášeny ve standardním složení Martin Píša - Filip Rek, Ivo Kuzník - Lukáš Smejkal a přidali se Petr Říčný - René Šindelář. Pár dnů před startem si Tomáš poranil koleno a já jsem narychlo začal shánět spoluběžce, který by se nebál pustit do takové fůry délkových km a výškových metrů. Čtyři dny před startem jsem se ozval zkušenému maratonci Romanu Balážovi, který měl o hodně vyšší cíle a ambice než já, ale taky hledal kolegu pro tento závod. V tu dobu jsem byl ještě pořád klidný, moc jsem nevěříl, že by to mohlo vyjít. Jakmile se ale ukázalo, že bychom spolu mohli běžet, lehce jsem znervózněl. (Píšu lehce, aby to nevypadalo hloupě...) Rychle na malou předstartovní schůzku a už s Romanem probíráme taktiku a nějaké detaily kolem závodu. Taky se utvrzuji v tom, že se amatérská běžecká rychlokvaška (já) mám od podobných ostřílených borců (Roman) co učit! To, že mu můžu udělat ostudu, mi trochu svazuje nohy a dělá velkou trému, ale jsem odhodlaný bojovat, co to půjde. Je to pro mě zkrátka velká výzva.

V den závodu už není proč být nervózní. Kolem druhé přijíždím do Frenštátu udělat změny v registraci, kolem páté už tady očekávám Zbyňu a Honzu. Chvíli posedíme a přijíždí Roman. Rychle se akreditujeme a je nejvyšší čas se připravit ke startu letošní B7. Protože je překrásné počasí a i navečer je pořád teplo, volím trenýrky a kratký rukáv. Kolem pasu ledvinku, na hlavu čelovku a hurá na náměstí.

Je něco po půl deváté a na náměstí už je hezká mačkačka. Prodíráme se davem na čelo, hned za Tatru. Je neuvěřitelné, jak moc lidí se jako malé děti těší na to, až si definitivně zlikvidují těla a někteří si přitom ještě stačí přivodit i výpadky rozumu. Co táhne takové davy do tak hrozného sebetýrání? Mě Roman, to je jasné, ale těm ostatním se divím. Probíráme poslední taktické připomínky, kreslíme poslední grafy a šipky postupného útoku a už je pomalu čas sbalit promítačku a ukazovátko a rychle si prohlédnout, jak jsme oblečení, protože v následujících pár hodinách už to bude asi to jediné, co si bude třeba zapamatovat. A je to tady! Poslední odpočítávání. Tatra se rozjíždí. Na čele rozpoznávám známé tváře konkurentů, se kterými se následujícího půldne pustíme do nelítostného boje o... o co tady vlastně jde? Nebo beží? To je fuk. Nálada je bezvadná. Vtipkování, špičkování, veselé příhody. Poněkud mě překvapuje, jak se mezi všechny ty známé našlapané borce na čele poněkud drsným způsobem prodírají nějaké neznámé mixy a pár jiných turistů, ale třeba si věří...

Konečně je to tady, ostrý start. Toho jsem se nejvíce obával. Jenže jsem mile překvapený, no to snad ani není možné! Já si poprvé na závodech běžím svoje tempo a k tomu úplně na špici! Poprvé, co nemusím sprintovat jako blázen do prvního kopce, abych alespoň trošku udržel pozici vepředu. Dokonce se chvilkama běží ještě pomaleji, než jsem zvyklý z tréninku. Dále se vtipkuje, výborná nálada. Lidé kolem povzbuzují, no to je krásný začátek! Pozvolné stoupání na Velký Javorník si všichni vychutnávají v pohodovém tempu. Nahoře jsme s Romanem první. Přes oslňující světla kamer vůbec nic nevidím, to se pak krásně běhá... Seběh na Pindulu mám natrénovaný a stejně v něm hodím záda, ostuda. Výběh na Radhošť z této strany nemám rád. Ale nikdo se mě tu na to neptá, tak jedem dál. Na Radhošti je skvělé počasí, pořád je teplo, ve výstupu se před nás dostalo pár týmů. V seběhu po zelené je předbíhám, protože si malinko zaběhli a na první občerstvovačku v Ráztoce dobíháme znovu jako první! Mira je vysmátý a divoce fandí! Zbyněk si tady stěžuje, že když běžím s ním, schválně ho zdržuju, ale s Romanem mu chci utéct. No, ZATÍM to ještě není reálné, ale už se těším, až bude.

Stoupání na Pustevny znám prakticky nazpaměť. V horní partii však musím na chvilku zastavit a poprvé si zkracuju opasek u ledvinky, který asi proto, že ji mám zbytečně moc plnou, se mi povoluje a ledvinka mi pak nepříjemně poskakuje. Taky se tady vypořádávám s bolavou achilovkou po pádu z Javorníku a s křečemi v žaludku, které mám po nějakém hypotonickém drijáku. Fuj, ještěže jsem ho vylil a nabral čistou vodu. Na Čertův mlýn už to jde. Ach jo, do toho seběhu z Kněhyně si snad už dám nějakou mohylu. Při tréninku se Zbyňou jsem si tady letos už jednou narval žebra a teď, nepoučitelný oslík, tady předbíhám! Ještě k tomu „lyžaře". V okamžiku, kdy jdu zprava se mi blýskne hůlka a já nějakým nepopsatelným způsobem letím rovnou na rypák. Úplně zbytečný manévr, zbytečný pád. První co cítím, když se vzpamatuju, je pronikavá bolest v pravém lýtku, jako by se mi převrátilo, nebo utrhlo. Mám v něm nechutnou křeč. Pak ještě nemůžu hýbat malíčkem na pravé ruce, ale ten teď momentálně potřebuju stejně, jako slepé střevo. No nic, rychle dolů. V Čeladné na občerstvovačce jsme druzí. Mira je vysmátý a divoce fandí! Beru jen ionťák, magnezium, prášek a pak ještě chvilka na rychlou fixaci malíčku a už bereme Smrk útokem. Docela jsem překvapený, že do Smrku na Zbyňu neztrácíme, dokonce jsme v dolní pasáži snad získali dvě minutky. Jsme nahoře, hurá, dokonce se na nás ani nikdo nedotáhl. Zase jeden hnusný seběh. Ty mě ale baví, dokonce tady trošku ztrácí Roman. Bolesti mám prozatím jak v noze tak v malíku, ale dá se to vydržet.

Občerstvení v Ostravici. Mira je vysmátý a divoce fandí! Je tady toho dost, ale já už jsem zvyklý si na občerstvovačkách jen doplnit tekutiny a smažit rychle dál. Stihl jsem tu vtlačit ještě půlku banánu. Na prvního Zbyňu máme pořád něco mezi 10-15min ztrátu. To je dobré. Na Lysou, jó na Lysou, raděj ať mě vynesou. Ty moje výběhy... Celou dobu se nepředstavitelně těším, až si na seběhu zase odpočinu. Jenže co to? Jakmile se přehoupnu přes vrchol a mám před sebou 7km „krásného" kamenitého seběhu, ve kterém normálně získávám, nemůžu došlápnout na pravou nohu. Při každém došlapu od podkolenních vazů do lýtka dostávám nepříjemnou křeč. Tak to jsem v ... Magnézium už nemám, zkusím prášek. Pokud by byla B7 závod jednotlivců, tady bych závod vzdal a šel bych na pivo. Jenže já tu nejsem sám. Na Romanovi je krásně vidět, jak se mu na druhém místě dobře běží a jak se už těší do cíle. Nějakou větší únavu na něm vůbec nepozoruju. Co už, zkusím se vytrápit dál, vzdyť už to do konce není ani maraton (42,195km). Jdou před nás Adidasáci Pepr s Filipem. Cestou dolů mi umírá baterka v čelovce a Roman tvrdí, že se nevyplatí ji už měnit, pomalu začíná svítat. V lesních úsecích sice už vidím ... nic moc nevidím, ale jde to. Celý seběh odlehčuju pravé lýtko, takže je jen otázkou času, kdy si odrovnám celou levou nohu.

Občerstvení v Krásné. Mira je vysmátý a divoce fandí! Já už malíček necítím vůbec a nohy mám snad ještě pořád někde dole pod pasem. Travný je odsud ale pěkně otravný! Zkoušíme tady po Lysé znovu provázek, ale Roman není Zbyněk. Víceméně mi provázek jen ukazuje, kam mám jít, dokonce si na něj šlápnu. Ve stoupání do Travného před nás jdou Salomoňáci Libor s Tomášem. Já už mám veliké problémy i s chůzí a do cíle je pořád ještě TAK daleko! Z Travného dolů to znám, snažím se trochu klusat. Sviňorky a jsme dole, uf.

Občerstvení v Morávce. Mira je vysmátý a divoce fandí! Dávám si tady polívku, ani ne z hladu, ale abych si aspoň trošku odpočinul. To táhlé stoupání na Ropici znám dobře a nedělá se mi z něj dobře. Tady si dokonce s Romanem dovolíme zakufrovat (však na to přece mám dost sil), protože finální neznačený úsek na vrchol tady není nijak označený a já přestože vím, že vrchol je tam nahoře, s napůl vypnutým mozkem bežím dále po červené, protože by tu přeci snad měla být značená nějaká odbočka! Nebyla!!! Vracíme se a na správné odbočce už se žlutí nějaký regulovčík z pořadatelského týmu. Chvíli si myslím, že nám to Libor udělal naschvál, že mu řekl ať se na chvilku schová, abychom se ztratili. Dolů z Ropice se zase snažím o běh. Až po sjezdovku. To je masakr. Kdybych měl nohy v pořádku, tak ji rychle seskáču, ať můžu Liborovi před námi vynadat! A to ještě lepší překvápko máme před sebou! Nahoru na Velký Javorový to nebylo třeba ani značit. Stačilo by, kdyby na kontrole pod sjezdovkou jen ukazovali směr a řvali TAM! Chápu, že to mělo závod sporťákům co nejvíce znepříjemnit, ale proč trať vedla dvakrát přes čerstvě vysázené jedličky, to v životě nepochopím. Vždyť to nebylo nutné. (Jiné závody nedostanou ani povolení přes Smrk po stejné značce jako B7 a tady je povoleno všecko. Naprosto příkladná organizace...) Nahoru už se škrábu z posledních sil. Když pod sebou slyším Honzu Zemaníka, jak řve po lehce stávkujícím Markovi, ať nekecá a jde (kluci, jste dobří...), vím, že je vymalováno. Nejde to. Trápím se jako nikdy. Pak ještě triatlonisti z Tiché a já se pomalu proškrábávám k vrcholu. Kteří jsme, už netuším, ani neřeším, já už chci být v cíli! Snažím se doklusat až do cíle, ale před závěrečným mikrostoupáníčkem se stejně ještě musím zastavit. Těch pár metrů už dám! Mira je vysmátý a divoce fandí!

Zbyněk Cypra s Honzou Kotykem si suverénně doběhli pro mistrovský titul. Veliké gratulace! My jsme šestí celkově, čtvrtí v kategorii. Evidentně máme hodně silnou kategorii, škoda. Probojovat se na šesté místo z desátého, jsem šťastný jako blecha. Spadnout na šesté ze druhého je k naštvání, ale nedá se nic dělat. Každopádně byl pro mě tento závod silným zážitkem a velmi dobrou zkušeností. Do třetího místa se to asi dalo v pohodě ustát, nebýt zbytečné kolize. Roman si určitě potvrdil, že je ve výborné formě a já už vím, že se mezi ty kluky vysportované nějak proběhám!

Organizace závodu se proti minulému ročníku výrazně zlepšila. Pár much se ještě vychytá a věřím, že příští rok se sejdeme na jednom z nejlepších a nejdrsnějších závodů u nás!

Informace, fotky a výsledky na http://www.beskydskasedmicka.cz

Rosťa F.

Spoustu fotografií k tomuto článku najdete zde.