Italian Polish German Spanish Dutch French English
Zážitková univerzita Letenky Balíčky zážitků
CK VALAŠSKÉ KRÁLOVSTVÍ
 

Jiří Raška

Ministr sportu Valašského království

Když se podívám na sebe a na své kamarády, tak mám pocit, že nám na
Valašsku nějak rostou pupky…


To je celorepublikový trend, pohybu je dnes méně. Hlavně mládež volí pohodlnější
cesty, mají spoustu možností a lákadel, ať už to jsou počítače, diskotéky,
automaty nebo hry. Teď do toho přišly hodně i drogy, sotva vylezou ze školy, už
se za nimi dýmí. To se mi zrovna moc nelíbí, my jsme vyhledávali spíše sport.
Tenkrát nic jiného nebylo, takže člověk tím sportem prostě žil, bavil se tím a
krátil si čas. Sportovalo se celý rok, přes léto fotbal a kolo, v zimě bruslení,
hokej a lyže. Sami jsme si pořádali závody, bez dospělých. Televize v dobách
mého dětství nebyla a když pak začala vysílat, stejně v ní moc zajímavého pro
děti nebylo. Dnes se vysílá celodenně, několik programů, k tomu satelit. Myslím
si že dnes děcka hodně sedí u počítačů, což samo o sobě není špatná věc, ale
prosedět u toho celé odpoledne, jak to vidím u vnoučat, je škoda. Doba je úplně
jiná, naše společnost nebyla na demokracii připravena, byl to veliký skok a
veliká změna. Lidé v aktivním věku do sportovních klubů moc nechodí, protože
pracují nebo podnikají a jsou od rána do večera v zaměstnání, nebo si po práci
jdou ještě někam přivydělat, protože chtějí jezdit na dovolenou k moři, do
ciziny. Alespoň tohle je dnes bez problému, dříve jsme museli žádat o devizový
příslib a výjezdní doložky, to byla kalvárie než se vše vyřídilo, podpisů a
podpisů. Dnes je život v tomto směru jednodušší. Bývalí sportovci jsou dost
pohodlní, nikdo nechce studovat trenérskou školu. Jsou otrávení tím, z čeho jsme
my byli nadšení. Stačí se podívat, kolik skokanů prošlo naším areálem od roku
1973. Skákalo se tady vlastně už od roku 1969. Když někoho požádám o pomoc na
závodech, tak přijdou jenom jedinci, přitom tady prošlo přes sto skokanů, kteří
byli na dobré úrovni, v reprezentaci, na olympiádách, na mistrovství světa.
Každý má ale dnes svůj zaběhlý koloběh, má svou hospodu nebo v něčem podniká, či
se věnuje pouze rodině. Nadšení věnovat se cizím dětem ochablo.



Myslíte si že jde o trvalý jev?

Myslím si že ne. Věřím že se lidé pohodlným životem jen pro sebe časem znudí a
začnou aktivity vyhledávat. Po válce tím prošla spousta okolních zemí, například
Rakousko. Dnes je vidět jak se rozvíjí turistika, cyklistika, lidé se sdružují
do spolků, ale tehdy za námi chodili odsunutí sudeťáci s tím, že si nemůžou
zvyknout, že si tam každý žije sám pro sebe a oni byli zvyklí že se doma v
Československu lidé družili, žilo se pohromadě, lidé se navštěvovali, byly
spolky, které pořádaly různé akce a najednou jim bylo po sousedské společnosti
hrozně smutno. To už je dnes jinak. Jezdím tam často, mám tam kamarády,
setkávají se, hodí společně třeba na pivko do hospody, o víkendech grilují, žijí
družným životem, tak si myslím, že třeba během nějakých desíti let to překonáme
a poznáme, že je třeba nějaký pohyb, že je třeba dělat věci společně. V
zahraničí se i ten pohyb dělá dnes v poměrně vysokém věku, hory jsou v zimě
nacpané lidmi. Jsou tam upravené běžecké tratě pro běžkaře, města o velikosti
Frenštátu mají kolem třiceti kilometrů tratí a jejich úpravu má na starosti vždy
někdo při radnici. Ten má za úkol obstarat sponzorské příspěvky na techniku
atd., pořádá soutěže, ať už v zimě nebo v létě. I když jsou v okolí soukromá
políčka, lidé tomu nebrání. Koneckonců je to pro ně i výhodné, většina domů má
nějaké pokoje k pronajmutí. Vše se tam dělá tak nějak společně, každý penzión či
hotel se podílí, odvádí procenta z tržby do společné kasy. Jezdím do Rakouska na
hory už pětadvacet let, bydlíme stále ve stejném penziónu a pokaždé tam mají
něco nového, lanovku, kabinu, umělé zasněžování. Peníze tam dělají zase další
peníze.



Já jsem se nedávno vrátil po desíti letech ze zahraničí a byl jsem
překvapený, kolik lidí na Valašsku jezdí na kole.


To je pravda, ale to jsou individualisté. Na rozvoj sportu by měl více přispívat
stát prostřednictvím regionů. V obcích jako Čeladná, Frenštát, Rožnov či Bečvy
by se mělo žít skutečně z turistického ruchu, ale pořád se tady naráží, což je
pro mě nepochopitelné, na ochranáře přírody. Nevím proti čemu bojují. Alpy jsou
krásné, květena je tam bohatší, ale právě tím, že tam udělali standardní tratě
lidi nejezdí jinde než po těch upravených, takže se okolní příroda neničí. Když
tady chtěli udělat sjezdovku z Kněhyně do Čeladné, byl to hrozný zápas a
nepovolili to. Vždyť jaké byly problémy s těmi golfovými hřišti. Dá se říct, že
je to snobský sport, platí se tam velké peníze a okolní chalupy na tom můžou
jenom vydělat formou pronájmu pokojů. Navíc i na golfových hřištích se najde
práce, je tam spousta údržby a tedy potřeba hodně lidí. Je fakt, že se za
poslední roky hodně rozšířily cyklistické stezky, navíc jezdí speciálně upravené
autobusy. Můžete vyjet autobusem až na hřebeny hor a pak jet zpět do Frenštátu.
Už se tedy pro to něco dělá, ale chtělo by to trochu svižněji.



Přeskočil bych z problematiky ochrany přírody k vaší kariéře. Jak se stalo,
že se kluk z Frenštátu dostal až na samotný vrchol, na „bednu“ v Grenoblu?


Lyžování na Frenštátsku bylo hodně rozšířené, nebyla televize ani počítače.
Spolky pořádaly různé večírky, vařil se guláš, akce pořádali hasiči, Sokoli,
katolíci, každou neděli se něco dělo. Průvody chodily od staré hasičárny ke
staré Vlčině, kde se mezi starýma lípama, v místě kde dnes stojí parkoviště,
vařilo a prodávaly lopaťáky. Hrála kapela, byla různá vystoupení. Lidé se bavili
a měli k sobě blízko. Zrovna tak se tady hodně lyžovalo. Už od svých devíti let
jsem jezdil sám bez rodičů lyžovat. Bydlel jsem pod radnicí, tak jsem si na
lyžích dojel až do města, cesta nebyla sypaná a z Ráztoky se jelo jak namydlený
blesk. No a když už to bylo někde odtáté, tak se jelo ve stopě mimo silnici. Na
Pustevnách byl můstek a po válce se postavily můstky v Rožnově, na Bílé, na
Ostravici, v Nýdku. Nevím, kde se tehdy sehnaly peníze, bylo pět let po válce a
všeho byl nedostatek. Byli tady skokani, samouci, kteří jezdili na mistrovství
republiky a umísťovali se kolem desátého místa, bez nějakých tréninků. Když jsem
začínal, tak na krajském přeboru bylo nějakých šedesát mužů a po padesátce
dorostenců mladších a starších, takže tady mohlo v kraji být i tři sta lidí,
kteří to dělali. Byla spousta soutěží, v jednom termínu jste mohli být na
čtyřech pěti místech, kde byly závody. Můj bratranec jezdil po soutěžích a mě se
to líbilo. Dělal jsem snad všechny sporty, co existují, s výjimkou košíkové a
volejbalu, na které jsem byl malý. Hrával jsem fotbal, hokej, jezdil závodně na
kole, na koních. Pak jsem toho musel kvůli zánětu ledvin nechat. Nakonec jsem si
vybral a zůstal u skákání a myslím si, že jsem udělal dobře.



Kolik vám bylo let, když jste se postavil poprvé na můstek?

Tenkrát specializace nebyla tak ranná, jako dnes, kdy kluci skáčou od pěti
šesti roků. My jsme si takové malé můstky dělali sami na Horečkách, jak jsou
kurty, ještě dodnes je tam vidět průsek. Pak starý Janík vysadil smrky, ale ten
střed tam zůstal. V lese byla jednotlivá patra, říkali jsme tomu nájezdy, a na
kraji lesa jsme měli postavený dřevěný můstek a skákalo se přes dvacet metrů.
Ale to jsme si vše dělali sami. Na podzim jsme shodili pár sušek, postavili
konstrukci, na jaře nám to zase někdo shodil a spálil a tak stále dokola. U
hřbitova, jak je takový ten rybníček, byl krásný břeh, i tam jsme skákali.
Poprvé jsem se na velký můstek na Pustevnách, kde se skákalo čtyřicet padesát
metrů, postavil, když jsem chodil do osmé třídy. Udělal jsem si tehdy osobní
rekord 41 metrů a myslel si kdoví co to není. To bylo někdy v roce 1954, kdy mi
bylo 13 let. Protože bratranec stále závodil, začal jsem jezdit s ním. Když jsem
šel na učňák do Příbora, tak si mě hned všimli a zařadili mě do krajského
družstva a jezdil jsem na soustředění, na závody, vyhrál jsem krajské přebory,
jel na mistrovství republiky, kde jsem byl hned osmý a v sedmnácti jsem se
dostal do nároďáku. V roce 1958 byly nominační závody, stávající národní mančaft
se rozpustil, protože na Mistrovství světa v Lahti neměli výsledky, a bez ohledu
na věk to podle výsledků nanominovali. Pak jsem tam byl šestnáct let a už to šlo
jedno za druhým.



To je dlouhá kariéra, šestnáct let v nároďáku.

Měl jsem velkou výhodu v tom, že se v Rožnově na můstek, který tam byl po
válce postavený, dala umělá hmota a mohli jsme intenzivně trénovat i přes léto,
i když se tehdy ještě pracovalo i o sobotách. Sedl jsem na kolo a jezdil tam
třikrát čtyřikrát týdně. Byli jsme parta kluků, kteří se do toho zažrali. I
bratranec, i když toho už chtěl nechat, kvůli mě ještě dva roky vydržel. Pak to
nějak ustávalo, starší skokani končili s kariérou a ti mladí se začali věnovat
jiným věcem. Ale pár nás zůstalo, Pavel Mikeska, Bojda z Čeladné, kluci z
Valmezu a Karlovic. Věnoval se nám pan Skrbek z Ostravy, který měl v rámci kraje
na starosti skoky. Vyplatilo se mu to, čtyři jsme byli v první desítce a Pavel
Mikeska se dostal do reprezentačního družstva sdruženářů, takže nás tam bylo
najednou pět v nároďáku. Byla to pro něj satisfakce za to, že se nám tak
věnoval. Dělal pak předsedu trenérské rady, takže se dostal i na olympiádu.
Narodil se v Krkonoších, ale tady se přiženil. Měl velkou krejčovskou firmu na
Masarykově náměstí a až časem jsme se dozvěděli, že za nás platil ze svého
spoustu akcí. Když byla umělá hmota, jezdívalo se každý měsíc na týden na
soustředění, začalo se jezdit i do světa. Pak začal reprezentaci trénovat Zdeněk
Remza, dřel nás fest, ale bylo to krásných deset let pod jeho vedením, kdy byl
skokanský sport na vzestupu. Zanedlouho máme už čtvrtý sraz Remza boys party v
Třešti, přijedou téměř všichni a je nás přes dvacet, co jsme se v nároďáku
vystřídali. Jsou to pěkná setkání, kdy se vzpomíná a povídá.



Kdy jste stál naposledy na můstku?

Skončil jsem v rove 1974, i když jsem nechtěl. Přestože jsem si nominaci tehdy
vyskákal, bylo mi už 33 a tak mě do mančaftu nechtěli, že jsem starý. Chtěl jsem
ještě vydržet dva roky do olympiády v Innsbrucku. Měl jsem dohodu i se
zaměstnavatelem, že by mě uvolňoval, byly i peníze, vyráběli jsme umělou hmotu,
na kterou jsme měli patent. Ale dopadlo to jinak. Strčili mi na krk
reprezentační družstvo juniorů, abych ho trénoval a tím jsem fakticky skončil.
Začal jsem studoval a rok neskákal, ale i po té pauze jsem byl čtvrtý na Grand
prix. Samozřejmě se jim nelíbilo, že jsem jim dal na prdel i bez tréninku. Pak
jsem ještě dva tři roky občas vytáhl lyže na závod. Řekl jsem si tehdy, že až mě
porazí můj první junior, tak toho nechám. Bylo to při večerních závodech ve
Frenštátě, kdy mě porazil Franta Novák a já skončil až třetí. Ale byl jsem ještě
jednou skákat na veteránech v roce 1979 v Harrachově. A tím to skončilo. Skákání
je sport, který se musí dělat pravidelně, ne jako tenis nebo kolo. Člověk ztrácí
koordinaci a orientaci v prostoru.



Čím je to, že se zrovna tady ve Frenštátské kotlině prosadilo ve svém oboru
tolik osobností, ať už jste to vy, nebo třeba Karel Loprais?


Byla tady vždy spousta osobností, spisovatelé, malíři, básníci, sochaři, Albín
Polášek, Vašut, spousta lidových umělců a řezbářů. Jenom z lyžařů bylo z
Frenštátu 15 lidí na olympiádě. Byli tam i sjezdaři, Zdeněk Parma, Liduna
Parmová-Zámostná, Špaček který teď žije v Kopřivnici. Jsou tady oba Lopraisové,
Karel Dvorňák jezdil motorky v Brně. Taky tady spousta lidí sportovně vyrostla,
třeba Jež z Valašské Bystřice, Jarda Sakala, Jakub Janda, Jirka Parma, mistr
světa z Obersdorfu, těch reprezentantů tady bylo strašně moc. Bylo tady kolem 15
lidí v reprezentaci a čtyřicítka v juniorské a to jenom ve skoku. Možná je to
tím správným ovzduším.



Jaký je váš postoj k šachtám na Frenštátsku?

Rozhodně to sem nepatří. Tento kraj by měl žít z turistického ruchu. Raději
ať se tady postaví ještě ze dvě lanovky a protáhne se sjezdovka až dolů do
Ráztoky. Pámbůh zaplať za akvapark a kempink.


Fotogalerie článku:
Jiří Raška

09:37:36 - Pondělí, 16.07.07 - 6786x - trvalý odkaz

Související články:


RSS 2.0, tisk, email

Komentáře musí být před publikováním schváleny.